Každý, kdo kdy viděl nějaký historický film, si mohl povšimnout, že dámy v jezdeckých kostýmcích s širokou sukní, drobnými cylindry a bičíkem v ruce sedí na koni tak trochu jinak. Chvíli o ně máte i strach, aby z koně nespadly. Jsou poněkud zkroucené, ale i tak se snaží vypadat nonšalantně. Pak zjistíte, že na koni vlastně sedí bokem, i když jejich ramena jsou stočena dopředu. Napadne vás, proč si na toho koně nesednou normálně? To by ovšem pod sebou nesměly mít speciální dámské sedlo, sukni až po kotníky a přísný dohled inkvizice.
Historie dámských sedel sahá zhruba do 9.st.n.l. Do té doby jezdily ženy výhradně v kočárech nebo obkročmo jako muži. Období středověku však rozhodně nepatřilo k nejmírumilovnějším. Církevní kodexy byly jasné. Vedle nepokradeš, nesesmilníš, nezabiješ apod., vzniklo mnoho dalších ustanovení. Nejedno se také týkalo postavení žen ve společnosti. Pro církev bylo naprosto nepřijatelné, aby ženy jezdily obkročmo jako muži. Byl to snad jakýsi výraz nemorálnosti? V té době zřejmě ano. A tak vznikla dámská sedla, díky kterým mohly dámy jezdit s nohama cudně u sebe a sukničkami pěkně narovnanými.

Boční sedla pro dámy byla zpočátku pro jízdu prakticky nepoužitelná. Tvořil je plochý polstrovaný polštář, který byl opatřen opěrkou pro nohy, vyrobenou ze dřeva nebo kovu (tzv. planchett - od toho planchettové sedlo). Dáma takto seděla přímo bokem k ose trupu koně, a tudíž jej prakticky nemohla ovládat. Většinou musela mít po ruce vodiče, který její "čtyrnohý vůz" řídil. Ve čtrnáctém století pak toto sedlo nechala upravit dcera Karla IV. Anna Lucemburská, když na něj nechala namontovat jeden výstupek, jehož se mohla jezdkyně chytit. Výrazně praktičtější bylo tzv. tandemové sedlo, které se skládalo z klasického mužského sedla a sedla bočního. V praxi to vypadalo tak, že muž byl posazen obkročmo blíže ke krku koně, za ním bokem seděla dáma na svém polštářovém sedle a rukama objímala pas jezdce.
Revolucionářkou v dámských sedlech se však stala v 16.st. Kateřina Medici. Jelikož dámské sedlo do té doby neumožňovalo, aby žena s koněm klusala, cválala či jej nějak smysluplně řídila, nechala Kateřina na přední část sedla nainstalovat jakousi U vidlici skládající se z dvou rohů, do které jezdkyně prostrčila pravou nohu. Tím se noha ocitla v ostrém úhlu a výše než noha levá. To umožnilo jezdkyni se čelně natočit k řízení koně a ovládat ho. Přesto ale byla poloha dámy nepřizpůsobena ke skákání jejího čtyřnohého partnera.
To se změnilo v 19.st., kdy Francouz Jules Charles Pellier se rozhodl dámské sedlo posunout opět o něco dál. Pomáhal mu s tím např. i lovčí Buckley Thomas Aldaker, který utržil zranění, které mu znemožňovalo jízdu obkročmo, a musel tím pádem "přesedlat na dámsko". Vznikla tedy tzv. skoková hlava. K U vidlici přibyla opěrka nad levým stehnem, o kterou se mohla jezdkyně zapřít v případě, že by ji kůň katapultoval při skoku ze sedla pryč. Nic už tedy nebránilo dámám se plně věnovat pravému jezdectví. V průběhu několika let byla ještě U vidlice předělána na jeden spodní opěrný roh, který bohatě k ježdění stačil. Druhý horní roh, tvořící vidlici, totiž pouze překážel. V této formě existuje dámské sedlo v různých variacích až dodnes, i když většina žen preferuje spíše už klasickou jízdu obkročmo. Přes veškerou eleganci je totiž dámské sedlo poměrně nepohodlné, je velice obtížné, ba skoro nemožné, v něm s koněm lehce vyklusávat apod. Na druhou stranu, pokud jste opravdu dobří, kůň vás ze svého hřbetu jen tak nevyhodí.
Nic na plat, ale inkvizice je pryč, dlouhé róby také, a tak si většina žen nechá tento "luxus" ujít. Nicméně existují i spolky, které dodržují tradici dámských sedel dodnes. Pokud tedy občas půjdete na procházku a na louce uvidíte dámy v dlouhých róbách sedící bočmo, nebojte se, nepropadli jste se o několik století zpět, jen jste našli někoho, kdo na svého "koníčka" jde trochu jinak.


nebankovní půjčka online skalná :-)